Turnaj elévů očima trenéra - doslova

Telefon zapípá tonem buzení a spánek je u konce. 5:50 na displeji dává jasný signál, že mě nečeká jednoduchá neděle. Silné kafe a vydatná snídaně je nutností, protože během turnaje jen málokdy jsem schopný do sebe něco dostat. Klíčky od auta, doklady, dresy, dvě brankářské výstroje do kufru a hurá na cestu.

Bolatice, Hlučín, Poruba – nikde nikdo, všichni ještě mají po sedmé ráno v neděli půlnoc. Klimkovice, Josefovice, Bravantice a míjím značku Bílovec. Nebyl jsem tady dobrých deset let, kde mají ksakru tu školu?! U kapličky vlevo, vzpomínám si z letmého pohledu na mapu před odjezdem. Trefím to nakonec na první dobrou a parkuji blízko vchodu. Ověšen batohem, vlastními teniskami, brankářskou výstrojí a igelitkou s dresy chvilku u vchodu tápu, ale nakonec mě dobrá žena s výraznými řasy a obočím, jako egyptská vládkyně Hatšepsut, navede k šatnám.

Z Letky zatím nikde nikdo, jen malí Vítkovičáci se proženou kolem mě. „Hrome, Vítkovice“! V hlavě se snažím vzpomenout si na soupeře, protože během týdne byla hektika a nebyl čas to řešit.

Už se to začíná pomalu trousit: Hříbek, Ševčíkovi, klan Macourků a tradičně rodina Babišů. Hanka hned přebírá zápis k vyplnění a s tužkou v ruce jde na věc. Následují Špánci, Dorušáci a nepřehlédnutelná rusovlasá paní Hamová. No super, 8:10 a není Halfar a Franěc! Uf, vzadu u vchodu vidím něco copatého – Eliška. Tak je asi OK, zbytek nebude daleko. Jsme komplet.

Nařizuji rozběhání a pozoruji žluté dresy prvního soupeře FBC. Před samotným zápasem nemám nic moc co říct. Soupeř se opakuje na turnaji po několikáté v řadě a všichni ví jak hraje. Beru si jedno hřiště na starost, druhé bere Jirka Macourek. Luboš Babiš má pro dnešek, po včerejší premiéře závodu na horských kolech, zasloužený pohov.

Rozhodčí pískne do píšťalky a není to až tak marné. Po úvodním tlaku FBC se hra vyrovnává. Standartně dobře hrající Šoltys – Franěc své soupeře přehrávají, ale nedaří se střelecky. Role střelce se ujímá Filip Hříbek , kterého se ani po třech urgencích nedaří držet na beku, ale kupodivu mu to vepředu dneska „lepí“. Přehodnotím srategii a nechávám mu volnou ruku. Zápas končí a v konečném součtu prohra. Nepočítal jsem to přesně, ale na našem hřišti bych to tipoval na kladné skóre. Jak to nedělám často, a nemám to rád, neodpustím si rozhovor s rozhodčím. Ten výkon byl opravdu hodně špatný a mám potřebu to pro tentokrát sdělit. Stejně se na výsledku nic nemění, ale třeba si na to dá další zápas víc pozor.

V šatně Jirka Macourek a Luboš Babiš desetiminutový proslov o špatné obraně směrem k hráčům, až si chvilku říkám, jestli to není moc. Uvidí se další zápas.

Porubští Tigers na nás vletí a už po několika minutách vidím, že tohle asi dneska neurveme. Točím sestavu, snažím se na něco přijít, ale je to marné. Vedle na hřišti jsou na tom trochu líp, ale na dobrý výsledek to asi stačit nebude. Vyfasovali jsme hřiště s odrostlejšími elévy a váhová i výšková převaha jde znát. Přemýšlím nad filmem, kde se hlavní hrdina dokázal přesouvat v čase a přeji si, abych se skokově ocitl už na konci zápasu. Bohužel osud trenérů zřídka bývá osudem filmovým, a protrpím celých 24 minut hrací doby, aniž bych uměl něco zásadního změnit. Děcka jsou frustrované; snažím se je trochu povzbudit, ale hra Tigers je dominantní a o ni to vnímají.

V šatně se tentokrát až taková kritika nekoná. Čekají nás Vítkovice, teď nemá smysl nic moc řešit. Pro snížení psychického tlaku si beru trochu na pomoc Markétu Halfarovou ,Markétu Franěcovou, Evu Dorušákovu, s kterýma sedíme společně v hloučku a snažím se vysvětlit, že porážka s Vítkovicemi rodičům nijak nevadí a že si procvičíme alespoň obranu. Nakonec to možná bylo k něčemu, protože i přes prohru jsme dodrželi „gameplan“, že neprohrajeme o více jak dvacet branek.

V pauze do sebe hodím jednu kofolu, pro mě v tomto okamžiku alespoň miniaturní zlomek kofeinu, a přemýšlím nad dalším soupeřem. Domácím Bílovec! Chci poslední zápas vyhrát a jsem rozhodnutý pro to udělat všechno. Na úvod trochu měním psychologickou taktiku a optimismus držím při zemi. Hra začne a šance jsou vyrovnané. Trochu to odnese Honza Dorušák, kterého nasazuji do hry méně, protože dosavadní tři zápasy se mu dnes moc nepovedly. Budeme si to muset vyříkat na dalším tréninku. Hra má spád a dostaneme se k několika krásným akcím. Před závěrečným hvizdem končíme na mém hřišti parádou, kterou zakončuje Tobi Franěc po krásné sérii přihrávek a mě zase, i přes tři dnešní prohry, dává ta trenéřina vnitřně nějaký smysl. Nakonec vyhráváme právě o ten jeden poslední gól, i když se všichni výsledku docela diví a důvěra v zapisovače bíloveckého pořadatele dostává výraznou trhlinu. Není ale čas a chuť to řešit, výhra je připsána a všichni se těší domů.

Balím propocené dresy a doufám že se doma výskyt modrobílých dresů v koši na špinavé prádlo už stalo pravidlem, které není potřeba komentovat. S uspokojením kvituji ukořistění šesti míčků a kontroluji při odchodu pořádek v šatně. Ověšen opět jako vánoční stromek – tenisky, míčky, igelitka, brankářská výstroj vyrážím z haly. Sakra, nemám mikinu! Miki Ševčík se nabízí, že pro ni zaběhne, ale když si vybavím tu jeho modřinu na stehně z nastřeleného míčku, tak ho raději nechám v chodbě a běžím zpět sám. Teď už obtěžkán opravdu vším dávám Bílovecké hale sbohem, všechno hodím do kufru auta a vyrážím vstříc světlým zítřkům!

… ale v prvé řadě do Porubského McDonalda. Konečně se najíst!

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace